Před pár dny jsem zahlédla článek s tímto nadpisem:
Šéfka hazardní firmy za rok vydělala víc než Ronaldo a Messi dohromady
Konto šéfky britské online hazardní firmy Bet365 Denise Coatesové se za loňský rok pořádně rozrostlo. Třiapadesátiletá Britka totiž vydělala astronomických 469 milionů liber, tedy přes 14 miliard korun. To je několikrát více, než ročně vydělají nejlépe placení sportovci planety dohromady.
Tato žena jako CEO a spolumajitelka sázkové firmy vydělala víc, než tři nejlépe placení profi sportovci planety dohromady (na seznamu byl ještě jeden tenista…). Stále žijeme ve světě, kde je něco takového nejen možné, ale dokonce je to pro někoho i předmětem obdivu.
Pojďme se tedy zkusit na chvíli zamyslet nad tím, od koho k ní tyto peníze doputovaly a jak je to možné. Protože někdo je musel vydělat a pak dobrovolně vydat.
Peníze jako cesta za štěstím?
Sledování a zejména sázení na profi sport vnímám jako projev nenaplněné touhy po životě, po vzrušení z jeho žití, po seberealizaci, po radosti. Prostě z touhy po pocitu, že jsem naživu. Když sedím každý večer u TV a sleduju, jak někdo, kdo je za to placený, provozuje (obalený reklamami) nějaký sport, logicky se u toho moc živý cítit nemohu… A tak si vsadím – a hned ožiju, protože mi najednou o něco jde.
Sázkou si kupuju šanci, že mohu vyhrát a tím pádem zbohatnout – protože kdybych byl bohatý (třeba jako Ms. Coates), budu jistojistě i šťastný. Kdyby to tedy tentokrát už konečně opravdu vyšlo, shrábnu hromadu peněz a do smrti nebudu muset nic dělat. Budu moct jen ležet na gauči (koupím si nový, pohodlnější v novém velkém domě), pít pivo a koukat na fotbal v TV (poslední model na šířku celé stěny). To bude pohoda…
Jenže za čas zjistím, že stejně šťastný nejsem – ani s tím milionem v bance. Tak začnu pít ještě víc piva a něco účinnějšího k tomu, a tak budu několik let pokračovat, až jednoho dne zjistím, že mi už nic nezbylo. Prodám dům, ale protože jsem natolik zlenivěl, už si nedokážu ani najít práci. No a tak po pár letech od výhry skončím na ulici…
Cesta k sobě a ke své duši
Je to přitažené za vlasy? Každý hledá cestu k sobě, ke své duši, k pocitu, že je naživu. Někdo vědomě, někdo nevědomě a dělá to každý jak umí. A protože nás to nikdo neučil a stále dokola čteme a slyšíme, že peníze se automaticky rovnají šťastný život, jdeme tou cestou, kterou si dovedeme představit.
Dokud bude na zemi dost těch, kteří (nevědomky) hledají cestu k sobě tím, že dávají svoje peníze sázkovým kancelářím, protože chtějí svůj kus štěstí, bude i Ms. Coates mít pocit, že čím více bude mít v bance, tím bude šťastnější i ona. Mám však naději, že se jednoho dne začneme opravdu probouzet a začneme chápat, že to, co hledáme vně sebe a co je zhmotněno do metafory peněz, je ve skutečnosti touha po životě. Po autentické radosti, po prožívání svého žití skrze vlastní duši a srdce… prostě po pocitu naplnění. Pocitu že jsme naživu.
PS: Zkouším si představit, že mám v ruce kouzelný proutek a oněch 469 milionů liber mohu tímto proutkem přemístit tam, kde si myslím, že mohou způsobit nejvíce dobra. Napadá mě třeba, že by se dal vytvořit speciální program pro všechny děti, který by jim umožnil najít to, co je nejvíc baví a rozvíjet v nich jejich talent už od mala. Zejména v zemích, kde jsou pořád děti na ulici… a možná by nakonec byla šťastnější i Ms. Coates, kdyby si mohla prožít tolik lásky a radosti 🙂
0 Comments